Mami, tati.. chci pryč.

4. ledna 2018 v 20:49 | Nikola
Čau, vůbec netuším, jak moc se do toho teď a tady zamotám, ale někde to musí jít ven. Potřebuju to někde ventilovat, řekla bych, že jsem našla asi jeden z nejjednoduších způsobů jak to ze sebe dostat. Mám přítele, kamarády, ale tohle mi prostě dělá hrozný problém. Problém říct někomu jakej mám vlastně problém. Víš proč ? Já se pak cejtim jak trubka, když řeknu nahlas něco, co mě trápí tak mi přijde, že je to v závěru uplná prkotina a vůbec jsem to neměla vyslovovat. Nechápu někdy sama sebe v tomhle, ale prostě musím aspoň tobě teď a tady vyklopit co mám na srdci. Na nějakej novej rok a předsevzetí z vysoka kašlu. Byla jsem vždycky taková, že když jsem něco chtěla udělat tak jsem to udělala hned a nemusela jsem čekat na šťastnej novej rok žejo. (Nebudu lhát, zas tolik věcí nedělám.. ale když už jsem něco chtěla, tak hned.. )
Letos je to ale něco jiného mi přijde. Jediný co jsem si prostě řekla.. je to, že se chci odstěhovat.. Říkáš si no pohodička, kde je problém.. ale bohužel tu takovej malej je, naši s tim absolutně nesouhlasí. Naši koupili baráček, pořídili jsme pejska. Říkáš si jasně, docela idilka tak vo co jí jde.. ale já to nedávám prostě, teď se mi stačí tady po pokoji jenom rozhlédnout.. mám tu ještě nevybalené krabice s věcma.. bydlíme tu už rok a já ještě nebyla schopná si to tu udělat útulné a začít to tady mít ráda. Nejhorší je, že vím, že ani nezačnu.. Říkáš si znovu, tak jim to prostě řekni, řekni co máš na srdci a určitě to pochopí.. taky špatně..
Před několika dny jsme si doma dali vínko, taková ta pohodička žejo.. Měli jsme super náladu a já se na tohle téma jen zmínila, že nad tím přemýšlím, že bych chtěla do svého a vyzkoušet si jaké to je.. To jsi neviděla to ródeo co vzniklo.. Táta na mě jenom řval, že jsme teda nemuseli kupovat barák, že to dělají všechno jenom pro mě a bla bla.. já se cítila akorát tak hrozně, že si myslí, že si toho jednou do budoucna nebudu vážit, ale teď je to přece jenom jejich a nemůžou po mě chtít abych tu byla až do konce života, jako kdybych měla čekat na to, než oni odejdou a já teprve mohla začít žít svůj život. No to ani náhodou přece!
Je mi 22, mám práci, mám přítele.. chci začít svůj života a pořád dokola se jenom ptám jak to mám teď udělat, jak se má dospělá ženská jako já teď zachovat, mám si sbalit věci a prostě na férovku vypadnout? Nebo je mám prosit o to, abych mohla pryč? Nebo co teď? Myslí to semnou vůbec dobře? nebo vo co jde.. nechápu to, jsem z toho tak strašně zmatená a po dlouhé době nevím co a jak udělat.. musím si přece aspoň jenom vyzkoušet jaký to je, vařit, prát, žehlit, platit nájem, starat se sama o sebe.. Jestli to zvládnu, jestli ne.. další otázka.. budu se mít vůbec kam vrátit ? Co když nás to rozhádá takovým způsobem, že už nebude cesty zpět, já to nezvládnu a co teď.. co když se to zase všechno pose*e jak to má ve zvyku celý můj život.. poraď mi prosím, co teď. thumguck.gif image by Salisko
Čtu to po sobě a jsem fakt lajdák, nedává to smysl, ale snad mě někdo pochopí, nebo vlastně ani nemusí..
 

Kam dál

Reklama